Hřebenovka nad Rachovem.

    Ráno je opět slunečné. Projíždíme vrstvu mraků. Míjíme brod u TGM a za pilou se obracíme k Rachovu. Chceme dnes udělat obchvat a po hřebenech od Rachova přijet z druhé strany k chatě. Je to cesta 30 km po silnici asi 40 km terénem.

    U benzinové pumpy se k nám hrne několik pěti až sedmiletých chlapců. Jejich prosbám o cukrátka podléháme obzvláště proto, protože nás oslovují “Ďáďo!”a ne “Pane!”, pak také pro jejich zevnějšek.

    Vzpomínám na vlastní dětství, jak jsem byl šťastný, když mi strýček přivezl žvýkačky a bonbóny, protože doma jsme si jich mnoho neužili, (pozn. autora).
 

    Kamenitá cesta nahoru se klikatí po úbočích jižní části masivu Jasinji, táhnoucího se desítky kilometrů od jihu k severu. Chvílemi stavíme a fotografujeme údolí a protější holé kopce v prvním plánu. Druhý plán je zalesněn a na obzoru se dá těžko rozeznat, kde končí vrcholky a kde začínají oblaka. V hlubokém úvozu kufrujeme v blátě a ARO nám pomáhá. Na hřebeni sjíždíme travnatým sedlem ukončeným ještě travnatější homolí, ze které je vidět do třech stran. Několik oblouků řeky Tisy se klikatí od severovýchodu k jihozápadu.
    Dominantu rozsáhlého údolí před námi tvoří rachovský pravoslavný kostel, jakoby celý stříbrný s ohromnými kopulemi. Obraz kraje působí poklidným dojmem, jako ostatně veškeré dění dole v údolí.

    Odtud také startují na padácích členové posádky Toyoty. Padáky se pomalu pohupují ve volném prostoru, jako plynem naplněné pestré balónky z pouti, ale místo aby stoupaly, pozvolna se ztrácejí v údolí. Z ostrohu se vracíme stejnou cestou na hlavní hřeben směřující víc k severu.

    Vjíždíme do listnatého lesa, kde na nás čekají sedlová blata. ARO kufruje. Bočním asi pětimetrovým smykem končí uprostřed podmáčeného podrostu. Taky jsme se málem chytli jeho stop. Mercedes vytahuje zabořené ARO. My, bez cizí pomoci zvládáme kluzký terén.

    Na jednom z vrcholků stoupání potkáváme mladého pastevce se psem a ovcemi. Zůstávají nám po levé straně vzadu a my opodál stavíme na náhorní plošince, abychom uvařili.

    Do ešusů krápe, ale nálada je dobrá, protože počasí off-roadu přeje. Po kávě - nezbytném životabudiči, vařené pro všechny najednou, se vydáváme vstříc bouřkovým mrakům. Výhledy do okolní krajiny se s přicházejícím deštěm postupně zamlžují až se dostáváme do mraků. Pohlceni šedivými cáry stoupáme výš a výše. Po několika kilometrech opouštíme lesní příkrov, ani přesto se viditelnost vůbec nezlepšila. Na průzkum další cesty se vydává “Géčko”, tedy Mercedes. Dvacet minut čekáme. Pozorujeme, jak prší, vlastně intenzivně mrholí. Kdo opustil vozidlo, i jen na chvilku, mohl klidně ždímat. Pokračujeme v jízdě a po půlhodině trmácení přijíždíme k turbáze - chalupě na pomezí náhorní planiny, vzdálené od naší chaty již jen 7km.

    Jura, náš průvodce, jako obyčejně předpokládal, že bude všechno v pořádku, ale jako obyčejně se mýlil. V některých chvílích, když nás ujišťoval, že ona místa dobře zná, že tam byl, zdá se, že tam opravdu byl, ale naposledy se svým dědečkem jako malý kluk, tedy asi tak před čtyřiceti lety.

    V turbáze se dovídáme, že cesta tím směrem je ne-průjezdná a tak jsme skončili.

    Ani nás to moc ne-mrzí protože není nic vidět. Po stejné cestě sjíždíme dolů a mnohdy se divíme, jak jsme mohli takové krpály vyjet. Nacházíme jinou odbočku do Rachova. K našemu překvapení narážíme ale na překážku.

    Na kamenité cestě, kterou stavěla ještě československá armáda, zaříznuté do úbočí travnaté pastviny, kde terén zleva prudce stoupá vzhůru a vpravo padá dolů do údolí jako sjezdovka, sedí před námi mohutný nákladní vlek, naložený bukovými poleny. Zapřažen je za pásovým traktorem, DT 75, s radlicí. Spadlý pás brání “détíku” v další jízdě. Obsluha nákladu, dva muži nestejného věku a výšky. Ten mladší a menší, tak kolem pětačtyřiceti let, zřejmě řidič se sklání nad spadlým pásem a povoluje mohutným klíčem napínací pružinu. Jeho o hodně starší kolega, postává stranou a sem tam mu na povel s něčím pomůže. Jsou sehraní a práce jim jde od ruky, jakoby to dělali každý den. Později jsme pochopili, že i několikrát denně. Na pracovním postupu se nedá ani s naší pomocí nic urychlit. Je tedy alespoň na co se dívat.

    Nabízíme oběma mužům pivo a cigarety a dáváme se do řeči. Vysoký, šlachovitý horal - sedmdesátník, v černém obleku, s gumovými botami velikosti značně přes padesát, s tvrdým černým kloboukem se sklopenou krempou, je však málomluvný. Ruce jako lopaty - tak široké a upracované jsme ještě neviděli.

    Řidič a opravář v jedné osobě, bídně oblečen a obut do (těsně nad kotníky) uříznutých gumovek, se od práce nenechal vyrušovat a dělal jakobychom tam ani nebyli. Z nabízeného piva sice upil, ale kouřil již při práci.

    Za zmínku stojí ještě technický stav pásového traktoru. Jedním slovem - šrot, jehož motor po celou dobu opravy kupodivu běžel poměrně klidně, ale pokud by zdechl, asi by ho již nikdo nenastartoval. Celkový stav vystihovalo chybějící velké pravé přední litinové kolo, po němž vyčníval z nápravnice jen kousek ulomené hřídele. Podle pokročilé rzi na lomu se dalo usuzovat na letitou závadu.

    Pás byl zkrácen o několik článků a z horních vodících kladek spadal tak přímo na spodní. Pochopili jsme, že tyto lidi nic a nikdo nemůže porazit.

    Po necelé hodince se povoz dává do pohybu. Oprava se zdařila, ale po deseti metrech jízdy pás opět vypadává. Nutí nás to hledat alternativní cestu. Nechceme už další hodinu čekat, protože se začíná smrákat. Obrátit se by znamenalo dojet terénem na minulou odbočku asi 5 km vzdálenou. Naštěstí se u domku pod cestou objevil jeho majitel. Navštěvujeme ho a domlouváme přejezd jeho strmých latifundií. Domlouváme cenu za zválení trávy. Dole v Rachově se zastavujeme v restauraci, jejíž zadní místnost je útulná přestože na podlaze jsou mramorové dlaždice, což zde nebývá zvykem. Konečně pořádná židle, docela dobré pivo zvané “Oboloň” a neváznoucí obsluha. Jen se trochu pletou sklenice. Jednou nabídnou světlé, vzápětí tmavé. Když se ohrazujeme, odpověď zní: “Pivo jako pivo!” a máme to. Nakonec je vše v pořádku. Za chvíli je nás plná místnost. Přisedá si k nám bodrý lesák s manželkou, známý vedoucího expedice.

    Probírá se všechno možné i nemožné. Z vedlejšího lokálu, kde se tancuje až sem řve diskotéka. Platíme a odjíždíme za úplné tmy.

    Cesta vzhůru na chatu je teď dvojnásob obtížná, zvláště když se ke tmě přidala ještě mlha. Mitfárové navigují metr po metru. V tuto chvíli všichni oceňují osvětlovací rampu Nivy, takže opět jedeme první. Bohužel jsme jaksi zapomněli na ty za námi a tak jsme na chatě dříve než ostatní a tak máme nejteplejší vodu v koupelně, za což tobě díky “Ukrajinko”. 

    Po večeři se v klubovna rozdělí na dvě části. Na osádku Defenderu, upřeně sledující videozáznam jakéhosi závodu, na obrazovce super-hifi-videokamery zaznamenávající zvukové efekty převážně jen projíždějících vozidel. Ostatní se museli bavit dost nahlas, aby brzdění a rozjíždění vozidel, poskakujících na obrazovce příručního videorekordéru, přehlučeli. Bylo nám jasné, že Defendrové čekají, že se přidáme a budeme všichni zvědavi jak dopadl závod, který právě náruživě sledovali. Nikolivěk! Náš “barevný širokoúhlý film” odvíjející se u stolu se zapálenou svíčkou pohlcující kouř z cigaret a bodrou mužnou zábavou, byl daleko poutavější.
 

    Někdo "dost zlomyslně" zakolp o přívodní šňuru k videu. Přestalo to řvát i rušivé záření pohaslo.
    Takové poruchy se stávají, obzvláště pokaždé, když se nehodící se "něco", změní v obtížný hmyz.